CTA Ručně malovaná olejná reprodukce

Raný život a vzdělání Victora Vasarelyho

Károly Vaszary se narodil 9. dubna 1906 v Pécsi, v tehdejším Maďarsku. Muž, který se později proslavil pod jménem Victor Vasarely, začal svou cestu v zcela odlišném oboru. V roce 1925 vstoupil do kolejí Univerzity Eötvösa Loránda v Budapešti, aby studoval medicínu. Po dobu dvou let se jeho mysl věnovala logice lidského těla a vědeckým zákonům, avšak neodolatelná síla vizuální slovy nakonec převážila. Do roku 1927 již nestudoval medicínu, ale rozhodl se pro cestu tradiční akademické malby na Akademii Podolini-Volkmann.

Jeho formování pokračovalo v dílně Sándora Bortnyika, známé jako műhely. Toto pracoviště bylo místem, kde zapouštěly kořeny principy hnutí Bauhaus, soustředící se na průnik funkčního designu a geometrické abstrakce. Právě zde se jeho pozornost přesunula k tomu, co je strukturální a systematické. Lekce, které si v těchto studiích osvojil, položily pevné základy pro jeho pozdější zkoumání toho, jakým způsobem barvy a tvary interagují s lidským okem.

Vývoj unikátního vizuálního jazyka

V období mezi lety 1929 a 1944 se Vasarely plně ponořil do grafické práce. Tyto roky strávil fascinujícím experimentováním o tom, jak se světlo a stín vzájemně prolínají s jednoduchými tvary. Jeho rané grafické období zrodilo díla jako Šachovnice (1935) či Girl-power (1934). V roce 1937 pracoval také na díle Zebras. Tato díla odhalují rostoucí zájem o to, jak vnímá divák plochý povrch, a značí jeho odklon od tradičního malířství směrem k preciznějšímu, strukturovanějšímu grafickému přístupu.

Mezi lety 1944 a 1947 se však jeho umělecký směr začal měnit. Procházel různými stylovými etapami, od kubistických a futuristických přes expressionistické a symbolistické až po surrealistické přístupy. Nakonec tyto experimenty překonal v neustálém hledání přesnějšího způsobu organizace prostoru. Tato snaha o odhalení nové logiky ho nakonec vedla k vydání jeho Žlutého manifestu. Jeho tvorba se postupně přestala soustředit na individuální vyjádření a místo toho se zaměřila na samotnou mechaniku vidění. Tento systematický přístup ho nakonec ugruntoval v roli průkopníka a lídra hnutí Op art.

Technika a mistrovství optické iluze

Vasarelyho přístup je založen na systematickém využití geometrie, která má vyvolat u diváka až fyzickou reakci. Ke svému tvorbě neopíral o tradiční zdroje světla ani o klasické chiaroscuro, aby vytvořil tvar. Místo toho využíval sofistikovanou hru vysoce kontrastních pigmentů k simulaci hloubky a pohybu. Manipulací s hustotou barvy dokázal oklamat oko tak, že na plochém plátně vnímáme úseky v recedingu nebo vystupující tvary. Tato metoda proměňuje statický povrch v prostor, který se zdá být v neustálém pohybu, jako by se nafukoval nebo ustupoval do hloubky.

Jeho metoda, kterou označoval jako vizuální kinetika nebo plastique cinétique, spočívá v precizním uspořádání tvarů. K budování těchto iluzí využíval texturové efekty, perspektivu, stín a světlo. Jeho dílo se často opírá o způsob, jakým oko interpretuje rytmický, vnitřní žár, nikoliv o vnější osvětlení. Díky použití mřížek a matematických principů vytvářel vjemy vizuálních vibrací a vířivých efektů. Výsledkem je pocit pohybu, který existuje výhradně v rámci vnímání diváka.

Přesnost jeho techniky je patrná v tom, jak pracuje s barvou a čarou, aby vytvořil až architektonickou hloubku. V dílech jako Torony-Nagy vytváří průnik ostrých bílých linií s hlubokou modří a smaragdovou zelení rytmické optické vibrace. Tyto prvky spolupracují a vyvolávají pocit pulzujícího světla. Tyto nástroje využíval k tomu, aby překročil hranice pouhé reprezentace a soustředil se na samotnou mechaniku toho, jak vidíme.

Klíčová díla a úspěchy

Rok 1937 a vznik díla Zebra znamenaly zásadní zlom směrem k tomu, co je dnes považováno za jedny z nejranějších příkladů Op Artu. Toto dílo se definitivně vzdáralo tradiční reprezentaci a místo toho se soustředilo na to, jak lidské oko interpretuje ty nejjednodušší tvary. Kolem 60. let 20. století pak jeho experimenty s rytmem a světlem dosáhly svého vrcholu v sedmdesátém nultém roce v magistrálním díle Torony-Nagy. Tato kompozice využívá čtyři stylizované věže a vysoce kontrastní paletu modré, zelené a oranžové barvy, aby vytvořila pocit vnitřního záření. Celá struktura stojí na průseku bílých linií a hustotě barvy, což způsobuje, že plochý povrch zdá se pulzovat a ustupovat do hloubky.

Jeho fascinace pohybem se však neomezovala pouze na plochu plátna, ale rozšířila se i do trojrozměrného prostoru a do světa každodenních předmětů. Navrhl například Georges Pompidou, monumentální kinetický objekt, který dokázal integrovat jeho vizuální teorie do fyzické, pohybující se formy. Tento zájem o praktické využití geometrie vedl i k významné spolupráci se studiem Rosenthal Studio Linie. Výsledkem tohoto partnerství byla série nádobí Suomi, limitovaná série 500 kusů, která přinesla jeho fascinující geometrické vzory přímo do intimního prostoru domácností.

• Zebra (1937)
• Torony-Nagy (1969)
• Série nádobí Suomi

Vznik Fondation Vasarely

V roce 1966 zahájil Victor Vasarely proces založení nadace Fondation Vasarely. Tento ambiciózní projekt byl postaven na jeho specifických představách o konceptu „umění pro všechny“ a na jeho vizi „města zítřka“. Chtěl vytvořit prostor, který by překročil rámec tradičního galerijního zážitku a stal se živým odrazem těchto principů. Fyzická výstavba budovy pak začala v roce 1973.

Nadace byla oficiálně inaugurována 14. února 1976 v Aix-en-Provence ve Francii. Místo bylo navrženo tak, aby sloužilo jako domov pro jeho díla a zároveň propagovalo jeho teorie o tom, jak mohou spolu působit umění a urbanismus. Samotná architektura tohoto prostoru byla nedílnou součástí této vize; układ budovy byl záměrně navržen tak, aby podpořil způsob, jakým má veřejnost vnímat a prožívat jeho geometrické formy.

Trvalé dědictví a celosvětové uznání

Dosah jeho vizuálního jazyka se vyměřením daleko za stěny galerií. Jeho vzory a geometrické struktury našly svou cestu do textur každodenního života a ovlivnily linie v módě, uspořádání v interiérovém designu i logiku grafického designu. Dokonce i raný vývoj počítačové grafiky nese otisk jeho systematického přístupu k formě a vnímání. Jeho myšlenky nebyly omezeny pouze na plátno; pronikly do funkčního světa předmětů a následných digitálních struktur.

V roce 1982 jeho dílo cestovalo do vesmíru, kdy byly serigrafie umístěny na palubě francouzsko-sovětské vesmírné lodi Salyut 7. Tento okamžik podtrhl spojení mezi jeho matematickou precizností a širším lidským usilováním o průzkum neznáma. Zůstal ústřední postavou moderní dějin umění až do své smrti v Paříži, ve Francii, 15. března 1997.

Kde dnes spatřit jeho díla

Cesta za jeho dílem vede skrze několik míst v Průmyslové Francii i v Maďarsku. V Aix-en-Provence ve Francii sídlí Fondation Vasarely, která uchovává významnou část jeho tvorby. Tento muzejní prostor byl založen samotným umělcem s cílem prosazovat své vize o umění přístupném všem. Interiér je organizován do sedmi šestiúhelníkových komor, z nichž každá měří 14 metrů na šířku a 11 metrů na výšku, a jsou navrženy tak, aby v nich mohlo sídlit čtyřicet monumentálních děl o rozměrech 6 na 8 metrů.

Jeho stopa v Maďarsku je rovněž hluboce patrná díky vyhrazeným prostorům. Muzeum Vasarely se nachází v Pécsi, jeho rodném městě, a další muzeum se nachází v paláci Zichy v Óbudě v Budapešti. Tato místa umožňují divákovi přímé setkání s geometrickými tvary a optickými efekty, které definovaly jeho tvůrčí činnost. Ve Francii pak lze jeho dílo spatřit v muzeu Vasarely v paláci Saint-Firmin v Gordes.

Kromě těchto konkrétních muzeí se jeho vliv projevuje v řadě institucionálních sbírek. Některá jeho díla jsou zastřežena v Bilbao Fine Arts Museum, zatímco další jsou součástí sbírek Inter-American Development Bank ve Washingtonu, D.C., a Bechtler Museum of Modern Art v Charlotte. Tato rozptýlená místa zajišťují, že jeho vizuální experimenty zůstávají přístupné různým vrstvám diváků po celém světě.

• Torony-Nagy
• Pal-Ket
• Kaglo II
• Vega 1